Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Listopad 2011

Výukové hry

Reakci na tuto lekci jsem si nechala až nakonec. Co se mi jevilo zpočátku jako lehké, stalo se najednou náročné. Když bych totiž chtěla přesvědčit kohokoli o důležitosti používání výukových her ve škole, musela bych v tom mít sama jasno. A to jsem neměla a myslím, že ani mít nebudu. Sama jsem se zatím zúčastnila jenom jedné simulační hry Evropa 2045, ale nějak mi v této hře unikaly souvislosti. Možná to bylo tím, že simulační hry na PC nehraji.

Doufala jsem, že mi prostudování všech materiálů přinese vytoužené „jasno“.  Budu vědět, že jsou hry pro výuku užitečné, budu schopna jejich využití ve škole obhájit. Budu jimi prostě nadšená a budu vidět smysl v jejich používání. Bohužel se nic takového nestalo.

A i když sama používám pro motivaci žáků na úvod hodiny či nového tématu různé hry, zjišťuji, že ne vždy hra zaujme a má takový efekt, jaký jsem od ní očekávala.

Tento týden se mi dostal do ruky časopis, jehož hlavním tématem byly právě hry, i když ne výukové. Přesto mi právě článek v něm pomohl alespoň částečně pochopit problematiku her jako takových.

Nejvíce mě zaujalo:

„Časy se mění, ale touha hrát si zůstává bez rozdílu věku a pohlaví.“  Tolik citace. Já ji pochopila následovně: v dnešní době je hraní her na PC stejné jako dříve hraní Člověče nezlob se nebo Šachů.

Herní vědec Richard Bartle online hráče rozdělil do 4 skupin:

a)      Objevitelé (prozkoumávají odlehlé kouty herní mapy)

b)      Závodníci (snaží se získat co nejvíce bodů)

c)      Zabijáci 

d)     Společenští tvorové (online hru berou jako kanál pro komunikaci)

 

A protože žáci online hry hrají a mají s nimi zkušenosti (dokáží se o nich, donekonečna bavit, řeší problémy související s tou či onou hrou), naskytne se otázka, zda bychom tyto hráče mohli nadchnout a motivovat nějakou hrou „výukovou“.

Pokud budeme předpokládat, že touha hrát si zůstává v každém věku, můžeme věřit i tomu, že se kvalitní online „výuková“ hra nejen ve škole osvědčí, ale že ji žáci budou hrát i doma, bude je bavit, budou o ní diskutovat a získají díky ní nejen informace a znalosti, ale také spoustu nových dovedností. Ale kolik takovýchto výukových her existuje? A kdo nám dá záruku, že opravdu nabízí to, co se od nich očekává? 

 

 

 


kolaborace a kooperace

Protože neumím anglicky, nezúčastnila jsem se online přednášky k této lekci, ale rozhodla jsem se na toto téma reagovat.

Do kurzu Vzdělávací technologie 21.století jsem se přihlásila proto, abych získala nové informace, a také proto, abych se naučila nové technologie ve výuce používat. Ale  téma konektivismu mě zaujalo úplně z jiného důvodu. Mluví se v něm o kolaboraci (spolupráci) a kooperaci a  je vysvětlen rozdíl mezi těmito dvěma pojmy. Tento rozdíl nejlépe vystihuje tabulka, kterou jsem objevila na Spomocníkovi a jejímž autorem je kolega Ruska. Tato tablka mě dovedla k následující úvaze:

Vždycky jsem si myslela, že je ve škole potřeba vést žáky ke spolupráci ale hlavně je spolupracovat  naučit. Proto žáky v hodinách rozděluji do skupin a zadávám jim úkoly tak, aby na nich nejen společně pracovali, ale aby byli všichni za výsledek takovéto práce stejně odpovědní.

Když jsem si ale prohlédla výše zmiňovanou tabulku, napadlo mě, že umět jenom spolupracovat není správná cesta. Žáci by se měli ve škole naučit také kooperovat. A pokud tyto dovednosti ve škole získají, bude mnohem lepší cesta pro využívání nabízených technologií, pro zpracovávání informací a také pro změnu ve způsobu výuky a  myšlení (a to nejen žáků a učitelů, ale i celé veřejnosti)

Po celou dobu kurzu se zabýváme otázkou „Jak začít technologie ve škole efektivně využívat?“.

 Máme možnost sledovat zkušenosti s řešením této otázky světě. Zaujímáme k jednotlivým tématům a postojům různá stanoviska. Sdělujeme si své postřehy a názory. Reagujeme na příspěvky účastníků tohoto kurzu. Vlastně kooperujeme. A tak si myslím, že se tímto svým počínáním  přibližujeme myšlence konektivismu (alespoň tak, jsem konektivismus  pochopila já..)

 


lekce šestá

Tak toto mě velmi zajímá, jak  „lépe učit“ , jak efektivněji předávat informace, jak motivovat žáky, aby měli zájem se sami vzdělávat, aby dokázali spolupracovat, kooperovat, komunikovat?

Když jsem pročítala materiály k této lekci, byla jsem nadšená z videa o Khan Academy, úplně mě to nadchlo.

Jenže pak jsem si položila otázky: „Co musím udělat, abych toto dokázala dostat do školy?“ Nebude problém namotivovat žáky, aby takto pracovali? Budou schopni  ocenit výsledky, které jim takováto změna přinese? A jsem schopná já sama nějaké takovéto materiály vytvořit?  A když nejsem, mám se na koho obrátit? Nepochybuji, že bych na naší škole našla nejednoho studenta schopného takovýto materiál vytvořit, ale mám k tomu dostatek prostoru? Jak to mám udělat, když neučím ICT a k pc se ve svých hodinách nemám šanci dostat?

A tak mi zbývá jediné. Začít na sobě pracovat, naučit se takováto videa tvořit. (Snad to nebude  problém, když to zvládnou žáci ZŠ, i když za pomoci „znalce „- učitele). A pak je začnu posílat žákům a budu věřit, že budou ochotni s nimi pracovat.  A protože věřím, že ochotni budou, začnu přemýšlet o dalším kroku, který mě i je posune dále;-)

Tak toto je moje představa jak budu (snad) i já schopna využít technologie, které se mi nabízejí, ve prospěch svých žáků..


Škola budoucnosti?

Když jsem si přečetla vize o vývoji školy v souvislosti s vývojem technologií, vzpomněla jsem si na svoji kolegyni, která již před lety chtěla na naší škole zavádět různé „novinky“. Pro některé kolegy příjemné, pro jiné velmi nemilé. Novinky se týkaly nejen zavádění nových metod ale také využívání nových technologií ve výuce. Aby toho dosáhla, má totiž aprobaci A -D, řekla, že se potřebuje dostat do vedení školy, což se jí povedlo;-) Díky ní se  naše škola postupně mění a doufám že jde směrem, kterým se ubírají vize této lekce. A právě tato moje kolegyně je  cituji: „Z těch učitelů, kteří vývoj zachytili včas, jsou experti radící ostatním. Jsou schopni svůj náskok proměnit v osobní prospěch.“ A přesto, že ve školství nejde nic tak rychle, jako ve vývoji technologií, věřím že právě díky takovýmto nadšencům, bude škola budoucnosti opravdu taková, jak nám vize předpovídají: „Výukové využití moderních technologií napodobuje činnosti ze světa mimo školu a rozšiřuje se. Vliv technologií na výukové výsledky měřené tradičními metodami standardizovaných testů je minimální. Vybavenost technologiemi roste tak, že přibližně na konci roku 2013 bude možno konstatovat dosažení úrovně 1:1″  A i když to nebude třeba na konci roku 2013, ale později, určitě tato doba nastane. Jestli potom bude škola  schopa konkurovat novému typu “ digitální učitele pracujícího online“ ukáže čas, ale věřím tomu, že ano, a že i nadále bude mít škola jako taková, zastoupení v systému vzdělávání, neboť  člověk je tvor společenský a nebude mu stačit pouze kontakt s lidmi, kteří budou online..

Moc děkuji, že jsem se tohoto kurzu mohla účastnit. Kurz byl pro mě velkým přínosem nejen v oblasti získání informací, ale také v oblasti osobního poznání.

 


můj problém

Když jsem se zpožděním pročítala materiály ke 4.lekci a následně reakce účastníků, uvědomila jsem si, že můj pocit, že do tohoto kurzu nejsem schopna ničím přispět, je sice správný, ale na druhou stranu, je tento kurz pro mě velkým přínosem. Děkuji panu Brdíčkovi za podporu a motivaci a všem kolegům za ochotu podělit se o zkušenosti, které mají jako učitelé a to nejen jako učitelé IVT (tak se předmět nazývá na naší škole).

V tomto kurzu jsem se setkala s žučiteli, kteří jsou schopni a hlavně ochotni spolupracovat s kolegy, nabízet svoje zkušenosti, odborné znalosti i podporu nám „méně znalým“, za co jsem jim moc vděčná. Podle mě, je pro učitele spolupráce s kolegy velmi důležitá, ale ještě důležitější je vědomí, že kdykoli za nějakým kolegou zajdu s nabídkou spolupráce v rámci mezipředmětových vztahů nebudu odmítnuta se slovy: “ Toto nemám v ŠVP, takže to dělat nebudu“. A toto mi například na naší škole dost chybí, zvlášť u kolegů vyučujících IVT. Proto jsem ráda, že na jiných školách jsou vyučující tak ochotní a spíš vidí problém opačně, že učitelé ostatních předmětů nemají o spolupráci s nimi zájem.

A tak mě napadá otázka. Kde je problém? Já jsem si sama pro sebe na tuto otázku našla odpověď. A to právě díky tomuto kurzu. Nelze hledat chybu jenom v systému, je potřeba hledat chyby i u sebe. Dokáži já s kolegy komunikovat tak, abych u nich vzbudila zájem, abych je přesvědčila o svém nadšení? Je mé nadšení dostatečné? Jsem schopná je předávat dále?

Když jsem se nad těmito otázkami zamyslela. Došla jsem k závěru, že chyba je i ve mně, že mi první či druhý neúspěch vezme nadšení i energii, a že potřebuji právě takovýto kurz, který mě znovu nabije a dodá mi sílu hledat další možnosti jak nadchnout ve škole  kolegy pro  spolupráci a vzájemné propojování předmětů.

Sama za sebe se snažím, alespoň částečně využívat technologie ve výuce, ale podle dnešní lekce zjišťuji, že jsem teprve na začátku. Tato lekce pro mě však byla velkou motivací a doufám, že se mi v brzké době podaří postoupit zase o krůček dál..